Cesta versus možnosti

ico-black-zzŽivot je cesta, proto každému člověku nabízí po ní jít. Narodíme se nejen se svými talenty, ale i cestou, která nás dokáže dovést ke zralosti a schopnosti žít v hojnosti své ideály.

Život ale nikoho nenutí po té cestě jít, můžeme se rozhodovat, jak chceme. Nabízí i kupu jiných možností, které si člověk může zvolit jako svůj životní styl.

Cesta a ty možnosti ale není totéž. Jen to první je opravdové, to druhé jsou jen takové slabé vývary pro ty, kdo nemají po své cestě jít chuť nebo odvahu.

Možná se teď ptáte — „Proč bych si vybral slabý vývar, když se mi nabízí opravdový život se vším všudy?

Protože to je mnohem snadnější, ten vývar.“ Tak to je. Právě tím se liší všechny možnosti od cesty. Cesta bude opravdová, tedy i samá výzva. Je totiž koncipována tak, aby člověku ukázala i v něm rozvinula všechny jeho skryté schopnosti a život a jeho možnosti mu ukázala z reálné stránky. Cesta člověka vycepuje, udělá z něj zralou bytost, s podstatně jiným vnímáním a chováním.

Život nás denně staví před různá rozhodnutí. Dává nám tím šanci nastoupit na cestu. Ta možnost tu tedy neustále je, každý den mohu říct „Dost!“ laciným možnostem, skoncovat s laciným chováním, a rozhodnout se přestat před žitím uhýbat.

Výslednicí je pak životní úroveň nesrovnatelná s tou, která staví na možnostech. Zákon akce a reakce ale říká — nic nebude zadarmo. Nic nedostaneš lacino. Budeš si pro to muset dojít, zdolat všechny výzvy, které jsou koncipované tak, aby tě udělaly opravdovým. Aby z tebe vyhnaly všechny slabosti a obavy, všechny názory a postoje, které tě brzdí. Pak budeš schopný žít, co jinak žít nejde — své ideály.

Cesta je opravdové žití, tedy konfrontace se všemi svými strachy a závislostmi. Pohádkově řečeno — s Bubáky a Bludičkami. A právě to mnohé odradí a raději zvolí ten vývar. Odmítnou dát cestě to, co vyžaduje.

Kdo jde po cestě, se rozhoduje přesně naopak než ten, kdo se rozhoduje pro možnosti, Možnosti jsou vždy tou snadnější volbou. Nabízejí únik ze situace, jistotu, pomoc, kolektiv… Člověk se tím sice nic nenaučí, nezmění se, ale najde možná na chvíli pocit většího bezpečí. Proto po takových volbách sahá. A dokud to dělat bude, bude žít v kompromisech, slabý, nejistý, závislý, svázaný vlastními obavami a představami.

Cesta je za odměnu, resp. to, co člověku přinese — co z něj udělá. Adekvátně tomu pak bude odpovídat i životní úroveň, nesrovnatelná s tou, které skutečná cesta nepředcházela. Bez cesty žijeme v možnostech, a to jsou vesměs jen samé kompromisy. Děláme si je sami, protože žít lépe nedokážeme. Nejsme ochotni se to naučit, před každou příležitostí se změnit sáhneme po něčem laciném, po kompromisu.

Kompromisy nás nikdy neuspokojí, abychom si uvědomovali, že nedáváme svému žití, co vyžaduje. Nežijeme, uhýbáme. Nejsme takoví, jací bychom být měli. Nikam nejdeme, nevyvíjíme, se, my jsme se místo toho rozhodli trávit své dny v možnostech, tedy bez zdolávání výzev nutných pro naše vlastní dozrání. Naše názory jsou nereálné, nosíme v sobě Bubáky i Bludičky, a s obojími neúspěšně bojujeme, obojí nás válcuje. Utíkáme před nimi, snažíme se je přebíjet možnostmi, které jsme si zvolili za svůj životní styl.

Člověk trávící svůj čas možnostmi je nepřitaživý. Není přirozený, nevidí věci reálně, nereaguje, necítí se ani se nechová, jak by měl, a to vše je poznat. Je proměnlivý, má své světlé chvilky, stejně tak ale i tmavé, nepřitažlivé. A co není přitažlivé, to nefunguje, protože to tak musí být. I auto, které chvílemi jezdí a chvílemi ne, ve výsledku nejezdí. Stejně tak s člověkem, se kterým je vám chvílemi dobře a chvílemi ne, vám ve výsledku dobře není.

Pro možnosti se rozhodujeme hlavou, pro cestu srdcem. Hlava podléhá kalkulu — snadnější, bezpečnější, rychlejší, levnější… Srdce se rozhoduje úplně jinak — opravdově. Cítí, co je jen lákadlo a kam opravdu jít, kde mi bude dobře. Srdci nevadí něco dokázat, překonat, dát. Naopak, cítí, že právě to mu bude dělat dobře.

Nejsem-li přitažlivý budu stále od druhých něco chtít. Nestojím na vlastních nohách, cítím se na druhých závislý, potřebuji je. Jen na to budu možná chodit jako že jim něco nabízím. Ale já od nich ve skutečnosti něco chci. Já se jen tvářím, že něco nabízím, ale je za tím kalkul. Aby mi dělali společnost, aby si mě všimli, aby u mě nakoupili, aby mě pochválili, aby mi pomohli, aby… Bez přitažlivosti nejde nic nechtít, protože mi chybí pocit naplnění a bezpečí.

Možnosti jsou tu od toho, aby těm, kdo se na svou cestu nevydali, poskytovaly zdánlivé pocity bezpečí a zároveň formy, jak svou neuspokojivou realitu opouštět a na chvíli si při nich „orazilt“. Vyčistit hlavu, přijít na jiné myšlenky, vydechnout, zabavit se. Nikam to nevede, ale to od nich ani nejde čekat, je to kolotoč. Kdo to tak ale nevidí, dělá chybu a měl by to přehodnotit.

INTUITIVNÍ NAVIGACE
Článek pro mě na teď
Výklad pro mě na teď

Tags

top