Svou životní úroveň nastavuji svým chováním
ivotní úroveň je jedním z pojmů, který si mylně spojujeme s kde čím. Obvykle s penězi, majetkem, oblékáním, rodinou, vzděláním, postavením…
Je to ale jinak — kdyby závisela úroveň neboli kvalita našeho žití na čemkoli jiném než na nás samotných, byl by život vymyšlený špatně. Což není.
Jde tedy o to si uvědomit, že kvalitu svého žití má smysl poměřovat pouze jediným měřítkem, kterým je kvalita pocitů, které člověk prožívá. Lidé si ty pocity mylně spojují s okolnostmi, tedy již zmíněmými penězi, majetkem atakdále. To vše totiž pocity pohody a svobody navozuje. Jenže to je velice krátkozraké a mylné uvažování, stejně jako je velice krátká doba, po kterou pocity pohody stavěné na okolnostech člověku vydrží.
Protivný člověk bez majetku bude dál protivný i s majetkem. Kdo bojuje bez rodiny, bude bojovat i v rodině. Jakoukoli vnější změnou se z pohledu životní úrovně nezmění vůbec nic. Chvíli to bude vypadat jinak, chvíli bude mít člověk radost z peněz, majetku, rodiny, nové práce, nového bydliště, práce, partnera… Ale to velice rychle odezní a vše se vráti do starých kolejí.
Život je tedy vymyšlený jinak. Ke kvalitní životní úrovni není potřeba zvenčí vůbec nic. Životní úroveň se tvoří uvnitř. Je to tedy kvalita, s jakou člověk vnímá svět a jak přistupuje ke každodenním situacím.
K tomu je potřeba doplnit, že onou „kvalitou“ se myslí soulad s životními principy. Vůbec tedy nejde o to se chovat hezky, ale tak, jak je potřeba. Jak to situace skutečně vyžadují, což často vůbec hezky nevypadá. Příklady? Nic si nenechám líbit. Nedělám žádné kompromisy. S ničím/nikým se nepářu. Jsem náročný. Vyžaduji spolehlivost. Otevřeně říkám, co si myslím a co cítím. Atakdále. Tohle vše je láska, je tedy potřeba vědět a rozlišovat mezi tím, co je láska a co se hezky tváří.
Kvalitní chování je vesměs chování odvážné. Ona totiž láska souvisí s odvahou. Proto člověk bez lásky je vždy slabý a bojácný. Kalkuluje, spekuluje, za něčím se pořád žene, o něco se snaží… Svůj život staví na okolí, protože si nevěří.
Nevěřit si není ostuda, tak se na to nedívejme. Sebedůvěra se totiž potřebuje vypěstovat. Kdo si tedy nevěří, jen neví, jak se důvěra pěstuje. Stačí tedy na tom pracovat, což je i smyslem života.
Smyslem žití je, aby jeho kvalita neustále rostla. No a jelikož ta kvalita roste s kvalitou našeho přístupu (chování), je smyslem života právě rozvíjení té kvality. Takto bychom se na žití měli koukat, pak budeme chápat, proč jsme na světě.
Život je vymyšlený tak, že každému člověku denně sám přináší přesně ty prožitky, které mu nabízejí příležitosti růst. Člověk jen potřebuje vědět, jak na denně nabízené příležitosti správně reagovat (což obvykle neví, proto neroste — musí se to naučit). Pak se bude dít, že potenciál každodenních prožitků bude zhodnocován a člověk se bude vyvíjet a překrtačovat své hranice.
S každou překročenou hranicí se životní úroveň posune výš, jelikož se člověk bude lépe cítit a adekvátně i lépe chovat. Přestává řešit, co dřív řešil, s čím bojoval, čemu nerozuměl už rozumí, co necítil cítí, co si nedovolil si už dovoluje, čeho se bál se vůbec nebojí…
Můj vlastní růst díky kvalitnímu přistupu ke každodenním situacím je jediný způsob, jak být šťastný. Jak skutečně žít. Jinak je to jen divadýlko, které na sebe navzájem hrajeme.
Ono ani nejde dělat nic jiného, než na sebe hrát divadýlka, jestliže nevíme, jak život funguje. Život je hra, s jasnými pravidly. A ta pravidla buď znám, a pak si hraji, anebo neznám, a pak jsme nucen hrát divadýlky, protože jsem stavěn do situací, kterým vůbec nerozumím. Pak jsem nucen si něco vymyslet a jakmile to udělám, stavím se mimo realitu a tím začíná ono divadýlko. A za chvíli zase, a zase…
Seberozvoj je nauka. Proto je potřeba škola. Seberozvoj není snaha skládat střípky informací a snažit se jimi řídit. To nemůže fungovat ani nebude. Tak se dá jen snažit, což je opět jen další divadýlko, kterým si lidé namlouvají, že na sobě pracují, což je omyl, kterým sami sebe klamou.
Snažit se o cokoli je omyl. Snaží se vždy jen ten, kdo neví, jak na to. Snažit se znamená vymýšlet. Cokoli vymýšlet je snažení, a tak se nežije. Žije se srdcem, ne hlavou. Člověk potřebuje být napojen srdcem na Vesmír, pak se bude chovat správně. Ale to napojení je potřeba nejdřív zprovoznit, a právě od toho žití a seberozvoj jsou.
Buď tedy na svém napojení pracujeme (víme, jak se to dělá), anebo ne, a pak prožijeme svůj čas bojem s okolnostmi, v kompromisech, které nám nesdí, ale my to nedokážeme změnit. A to je věčná škoda, promarněný život.
