Celý můj život se odvíjí od toho, jak se na sebe dívám
arta VI: Zamilovaní nás učí správnému vztahu k sobě a k ostatním lidem. Doslova říká, že se učíme „chápat, co je na lidech důležité a co ne“. Všímáme si kvalit svých i druhých, stejně jako nedostatků, které všichni nějaké máme.
Nejme dokonalí, ani takoví být nemáme. Důvod? Protože právě ve vztahu k našim nedokonalostem je prostor pro lásku. Právě zde se láme chleba ve vývoji našeho vztahu k sobě, který je šablonou našeho života. Jak si tu šablonu nastavíme, takový náš život bude.
Život je zrcadlem mého vztahu k sobě
Vše se tedy odvíjí od toho, jak jsme se naučili dívat sami na sebe včetně našich nedostatků. Stejně se pak díváme na vše ostatní. Jestliže jsme s nimi začali bojovat (a tím si vytvářet podvědomé bloky), bojujeme i se světem a životem. Pokud své zdánlivé nedostatky vnímáme s láskou (a tím svou lásku rozvíjíme), vnímáme s láskou i život, který nám pak díky tomu funguje a přináší radost.
Můj vztah k sobě je způsob, jakým se sám na sebe dívám. Zda se bezpodmínečně miluji, nebo se sebou bojuji — nejsem se sebou spokojený, chci být jiný/lepší, vyčítám si, obviňuji se, myslím si, že mi něco chybí, srovnávám se s druhými, něco na sobě odmítám — nemám se rád.
Mé názory na svět vycházejí z mých názorů na sebe
Úplně stejně se pak dívám na okolní svět. Nejen na lidi, ale na všechno. Bojuji se vším, co do mého života chodí, jsem nespokojený, nenaplněný, kritický, a proto ani můj život kloudně nefunguje — nepřináší mi radost, a to jen proto, že mu to nedovoluji. Nevidím radost a pohodu v tom, co denně prožívám — vidím problémy, hrozby a bojuji s nimi.
Kdo bojuje, nedokáže žít upřímně
Jelikož bojuji, nedokážu žít upřímně, tedy tak, jak toužím. Myslím si totiž, že to není možné. Dělám proto věci, které dělat nechci, o nichž jsme ale přesvědčený, že je dělat musím (bojuji o přežití). Žiji tam, kde mi to nevyhovuje, protože se bojím změny. Nevěřím si, a to opět jen a pouze proto, že se nemám bezpodmínečně rád. To proto se bojím a namísto příležitostí vidím komplikace a namísto přátel soupeře.
Sebeláska = přitažlivost
Vztah k sobě nastavuje přepínač přitažlivosti. Je-li zdravý a láskyplný, přitahujete. Jednoduše proto, že vůbec neuvažujete způsobem, že vám něco chybí, že od života něco chcete, na něčem lpíte, žijete závislí na něčem/někom, něčeho se bojíte. Takto uvažuje a žije jen ten, kdo je se vztahem k sobě na štíru a proto i prožívá nepříjemnosti. Kdo má vztah k sobě vyladěný, je přitažlivý pro vše dobré proto, že jej vůbec nenapadá uvažovat negativně. Nevidí problémy, proto žádné neprožívá, jeho život funguje správně sám.
Vize všech problémů mají svůj původ v tom, že jsme viděli problém sami na sobě. Vše, co jsme nepřijímali, s čím jsme bojovali proto, že nám to nepřišlo dost dobré, se v nás usadilo jako generátor problematických představ. A ten v sobě nosíme a ty představy se v nás rojí jedna za druhou. Naučili jsme se problematicky uvažovat, je to náš styl.
Mít rád sebe ve skutečnosti znamená „mít rád sebe i všechny své prožitky“. Bojujete-li s čímkoli, co jste kdy prožili (obvykle něco nepříjemného), jste na tom se vztahem k sobě na štíru a je nutné to vyčistit. Vše, co jste kdy přožili, ať to vypadalo sebenepříjemněji, bylo ve skutečnosti pro vás dobře, obohatilo vás to.
Život = prožívání svých představ
Vesmír je aktivním prostředím, které na naše představy automaticky reaguje a převádí je do formy prožitků. Jak kdo uvažujeme, tak každý žijeme. Co očekáváme, to se nám přesně tak děje. Náš pohled na sebe je promítačka, která vysílá své dojmy, a ony se k nám vracejí v podobě každodenních prožitků. Vidíme-li problém, přijde. Vidíme-li něco komplikovaně, bude to komplikované. Přijde-li nám něco nad naše možnosti, nebudeme na to mít.
Přesně to je život, takto jednoduše vzniká a funguje. Chceme-li jej změnit, je nutné opravit tu promítačku. A to se musí umět. Nejde to jen tak vykutit. Promítačku musíte umět opravit, což je věda. Věda ve smyslu „vědění“, nikoli jako avízo komplikovanosti.
Vše je jednoduché a jednoduše to funguje
Vše na světě je jednoduché, víš-li jak na to. Právě ono vědění jak na to je alfou a omegou úspěchu. Ve vědění spočívá ta obrovská hodnota, protože k němu vede dlouhá cesta. Mnozí se snažíme, ale to je pravý opak vědění. To je zkoušení, které nepřinese výsledky. Kdo ví, nesnaží se. Nezkouší, nehledá. To dělá ten, kdo neví. Kdyby věděl, nebude zkoušet, protože to je jen ztráta času.
Kdo ví, chová se úplně jinak — pěstuje. Ví, co má dělat, tak to dělá. V klidu, trpělivě, systematicky, cílevědomě. Uvědomuje si, že stačí maličko, zato systematicky. Uvažuje přesně naopak než hledač. Nemá pocit, že čím víc toho zkusí, tím líp. Že čím víc času a energie vkládá, tím líp. On naopak ví, že míň je mnohem víc. Že vůbec nejde o kvantitu, ale o hloubku.
Jedině když víš jak, dokážeš dělat málo a v klidu. A dosahuješ tím výborných výsledků. Což platí i opačně — nevíš-li jak na to, zkoušíš, vymýšlíš, snažíš se, usiluješ, bojuješ se svými představami, stresuješ se, děláš mnohem víc, než je potřeba a stejně to nikam kloudně nevede. Což tě zneklidňuje a tak se snažíš víc a ještě víc.
Kvantita není cesta
Kvantita je žití do šířky, povrchnost, ve které nic kloudného nenajdete. Vše, co tímto způsobem prožijete, vyšumí, nezanechá kloudnou stopu, neobohatí vás. Ani to nic nepřinese. To proto, že hodnoty a tedy i bohatství leží v hloubce. Čím hlouběji se noříte, tím větší hodnoty odkrýváte, vstřebáváte a posléze i přitahujete a také sdílíte s ostatními.
Chcete-li žít kvalitní život, musíte jít do hloubky ve svém vztahu k sobě. To je ta cesta, společná pro nás všechny. Na ní vše, co nás brzdí, najdeme a poté i odstraníme. Nic jiného nefunguje, proto nemá smysl cokoli jiného zkoušet. A to i přesto, že kde kdo něco jiného zkouší. Lidem chybí vědění a z něj plynoucí jasný, přesný a přitom jednoduchý recept. Až pak se něco skutečně začne měnit.
